...co všechno vlastně máš a koho máš kolem sebe. Dneska to bude povídací článek, takže čekejte mé myšlenkové pochody. O čem to bude? O super partě lidí, kterou kolem sebe mám, aniž bych si to uvědomovala.

Po srpnové makačce, kdy se mi podařilo získat titul Super dříč měsíce, více si můžete přečíst tady, jsem se rozhodla trochu zvolnit a zároveň upravit trénink blížícímu se běžeckému závodu v Běchovicích. V polovině září jsem odjela na prodloužený víkend do Amstru, ano, tento článek Vám ještě dlužím, a vrátila jsem se domů s pořádnou rýmou. Bála jsem se, že lehnu a že se rozstonám, a tak jsem si dala týden pauzu od cvičení. 

Byl to nezvyk, to Vám povím, cloumalo to se mnou, když muž vyrážel na cvičení, ale řekla jsem si, že si to pak užiju o to víc. Co čert nechtěl, přišel šílený týden v práci, kdy jsem ráno odcházela brzo do práce a večer se vracela pozdě, jen se najedla a šla rovnou spát. Fuj! 

Sečteno podtrženo, byla jsem mimo dva týdny, vím, že je to v celém našem životě jen mžik, ale mě to přišlo jako celá věčnost. Ale to, co přišlo poté, to mě dostalo! V dobrém slova smyslu. Když jsem totiž konečně po čtrnácti dnech dorazila na kruháč, hned mě pozdravili: "Už jsi zdravá?" a další: "Ty jsi tu dlouho nebyla, jak to?" Kam tím mířím?

Psala jsem Vám už mnohokrát, že mi kruháč vyhovuje i proto, že tam má každý spoustu práce sám se sebou, takže nemá čas se dívat po ostatních. Ne, že bych se styděla, ale nejsem žádná laň a cizí pohledy v tělocvičnách a na sportovištích jsou mi jednoduše nepříjemné, protože jsou to většinou pohledy typu: "A ty tu jako děláš co?!" Ale tady si lidi najednou všimli, že chybí někdo, kdo se pravidelně účastní tréninků. A kdo s nimi vtípkuje a co víc, kdo jim ty dva týdny chyběl!

Úplně mě to dostalo, jak se to na první pohled nezdá, ale na kruháči se formuje super parta lidí, kteří se začínají potkávat a hlavně poznávat i ve městě, když na sobě nemají sportovní úbor. Je to skvělý pocit, že někam patřím a že když tam nejsem, chybím.

Stalo se Vám někdy něco podobného?